Ostrava byla…

V polovině září tohoto roku se v ostravské ČEZ Aréně konalo Mistrovství Evropy družstev a jednotlivců ve stolním tenisu. Na předem avizované mistrovství jsme se z Prahy vypravili svazovým vozem, vybaveni zásobou reprezentačního oblečení (pro repre tým), ve třech. Martin, Baby a já jsme razili rychlostí blesku směr Ostrava již v úterý sedmého. Po skvělém obědě v hotelu Clarion, kde nám byl hromadně objednán pořádný řízek s bramborovou kaší, se spěchalo na halu.

dsc05820.jpg

Byť jsme se ještě nestačili převléknout, začali jsme s přípravami turnaje. Martin, člen organizačního výboru, postupně rozděloval práci. Tohle sem, tamto tam, ono onam. První den (odpoledne) jsme pěkně mákli a udělali si fóra do dalších přípravných dní. Mluvilo se i dni volna, kterého by bylo možné využít k návštěvě města, poznání jeho krás, možná i nočního života. Jak se později ukázalo, zůstalo pouze u slov. Další dny jsme spolu s partou ostravských harcovníků, mladších i dříve narozených, pilně pracovali na hracích prostorech jak na hlavní hale, tak i tréninkové. Na hlavní hale bylo postaveno sedmnáct hracích stolů včetně 4 showcourtů (televizní stoly). V hale tréninkové jsme vystavěli 4 hrací a 20 tréninkových stolů. Všude se hrálo na taraflexu od Gerfloru, s jehož položením nám pomáhal známý francouzský mušketýr David (známý s loňského MEJe – viď Luďo?!), i neznámý němec, jehož jméno mi známo není. Samotnou pokládku realizovala pobočka Ipsalu od Brna.

Bohužel se ukázalo, že podlaha byla slabinou šampionátu. Na hlavní hale se pod taraflex pokládalo puzzle z černých gumových dílů. Spáry mezi díly nebyly dokonale utěsněné, a tak vznikaly na povrchu vlny. Na hale vedlejší se dokonce opravdu hrálo na ledu. Na něj se vyskládaly dřevěné desky a pak sportovní povrch. Vzhledem k faktu, že jsme do dějiště šampionátu přijeli o pár dní dříve, a kdosi měl asi pocit, že bychom se v Ostravě snad mohli nudit, část povrchu jsme si cvičně rozložili, abychom ho po dvou hodinách opět balili a zase pokládali o pár metrů jinde. S partou ostravských a pražských borců pod vedením nejzkušenějšího se dílo dařilo, a tak se v sobotu mohlo začít hrát.

dsc00145.jpg 

Od soboty se hrála družstva, jejich vyvrcholení pak ve středu. Naše děvčata o jediný set nepostoupila ze skupiny, kde porazila 3:2 Bělorusky, 3:0 Švédky a prohrála s Maďarkami. Na posledním družstvu mě nemile překvapila jeho nejlepší hráčka Kristýna Tothová, kterou jsem, anglicky, požádal o opuštění stolu s cedulkou "no practice", odpověděla též anglicky, že bych se měl starat o sebe, a že bych měl spíše po ní sesbírat slupky od banánů, jež dříve pohodila ve směru gravitace za ohrádku. Od té doby jsme se na sebe, s druhou hráčkou Evropy dle žebříčku, dívali vskutku nevraživě po celou dobu mistrovství. Stejně dobré vztahy jsem navázal i s reprezentací Německa, Rakouska či Dánska. Repre celky těchto států si bůhví proč mysleli, že si mohou v Ostravě dělat, co se jim zlíbí. Zvláště pak Němci. Pan competition manager Roman Plese z Chorvatska, muž ovládající pět či více jazyků, mě zřetelně a důrazně situaci objasnil. Němci jsou prý "Word top team" a mají ve svém kádru Timo Bolla, takže pravidla jsou sice pravidla, ale competition manager je může dle svého měnit. Tímto mě Mr. Plese vzal vítr z plachet, konečně už vím, jak to chodí. "Škoda" jen, že Němky v čele se dvěma odchovankyněmi deutsche tischtennisu Wu Jiaduo a Zhenqi Barthel, nedotáhli své "uťapané" snažení dále, než pouze před brány semifinále.

dsc00181.jpg

Když už si pomalu hráči a hráčky, trenéři a trenéři, maséři a masérky atd. začali zvykat na nás pořadatele, přišla vždy změna v pravidlech od Romana Pleseho, a všichni se začali divit, co se zase smí anebo nesmí. Díky valné většině výprav, které respektovali tyto změny, chovaly se perfektně a profesionálně. Avšak vždy se našli tací, jimž slova jako pravidla, slušné chování či profesionalita nic neříkali. K těmto nemnoha příkladům byl okamžitě volán vrchní rozhodčí Mgr. Petr Bohumský nebo jeho zástupci. Tito pánové si ve vkusných oblecích sjednávali respekt rychlostí světla. Nestačili mnohdy ani promluvit a "hříšníci" se už pakovali z míst pro ně zapovězených.

Jedinou, za to do jisté míry nečekanou, medaili, získalo družstvo mužů. Postoupilo z druhého místa ze skupiny smrti (Německo, Řecko, Polsko a ČR), aby ve čtvrtfinále oplatilo vyřazení Rusku z letošního MS družstev v Moskvě. Semifinále bylo pro nás konečnou. Bělorusové v čele se Samsonovem byli nepřekonatelní i díky jejich druhému hráči – obranáři Chtchetininovi. Ten si do Ostravy přivezl famózní formu, kterou prodal již v prvním zápase semifinále proti našemu Prokopcovovi. Dimovi nepomohla ani jeho přítelkyně, sedící přímo za ohrádkou – neměla tam co dělat. Pak už udělal, skoro jasné dva body Vladi, a bod Šimončíka proti běloruské trojce nic neřešil. Bělorusové si finále zasloužili a já osobně ho Vladimu přál.

dsc00168.jpg

Středa byla ve znamení dopolední kvalifikace v soutěžích jednotlivců a odpoledního finále družstev. Byť neměli Němci k dispozici Ovtcharova, trio – Boll, Süss a Baum nemělo větší problémy a obhájilo titul. V holkách vyhráli a titul obhájili "Holanďanky". Marně jsem babičce vysvětloval, že sice za ně hrají dvě Číňanky a Ruska, ale podle pravidel to je v pořádku.

Ve čtvrtek už bojovali jednotlivci, páry ve čtyřhrách. Příjemné překvapení připravil nevyzpytatelný Josef Šimončík, který se dostal až mezi 16 nejlepších. V osmifinále narazil na ne nepřekonatelnou francouzskou hráz jménem Adrien Mattenet. Žel si Pepa v zápase s obrýleným Francouzem nevěděl rady a vytekl poměrně jasných 1:4. Dále už bojoval o medaile pouze pár Vacenovská, Štrbíková. Opět v osmifinále narazil na Maďarky. "Oblíbená" Tothová a sympatická Potaová zmrazily naše naděje až v koncovce sedmého setu až po promarněném mečbolu naše páru. Ostatním reprezentantům se dařilo méně. Korbel nestačil na Schlagera, Prokopcov na Pryshchepu, atd. Novicem v repre, jenž upoutal mou pozornost, byl juniorský vicemistr Evropy Pavel Širůček – prohrál s P. Baumem (finalista ME). Mezi děvčaty nezaujala Hadačová – komerční projekt DH 2012 (chceme medaili z Londýna) se mě zdá, i přes mou optimistickou povahu, jako utopie. Dva roky před olympiádou se na medaili z druhé stovky světového žebříčku útočí těžko, ale ještě uvidíme?!

dsc00164.jpg 

Smolařkou mistrovství se jednoznačně stala Renáta "Blecha" Štrbíková. Ve družstvech nepostoupila o set, v jednotlivcích vytekla s "Turkyní" Hu Melek o dvě koule v sedmém, stejně jako v deblu s Vacenovskou zmíněném už výše. Není divu, že po posledním zápase jednoduše a rychle přelomila prkno na dva kusy. Škoda, škoda a pech.

Během hracích dní se naše technická četa pečlivě starala o prostory před i za ohrádkami. Denní rutinou se nám stávalo rovnání ohrádek, sbírání a vynášení odpadků, výměna poškozených síťek a v neposlední řadě též rovnání stolů s pomocí kamarádky libely (vodováhy). Zejména rychlou práci s libelou jsme předvedli bezprostředně po skončení exhibičního vystoupení pánů Panského s Orlowskim, kdy zejména pan Panský skákal po stole, čímž ho sunul tam a zpět. My ale vše dali před finále družstev do richtigu. Jindra Panský se nám pak v zákulisí dlouho omlouval, prý kdyby to věděl, našlapoval by zlehka.

Už od začátku našeho pobytu v Ostravě bylo jasné, že se do města vůbec nedostaneme. Volný den jsme neměli, ale když už jsme s Babym opravdu na ploše usínali, dostali jsme na 2,5 hodinky volno. Do postele jsme se pravidelně dostávali kolem půl druhé, někdy dříve, ale i později (třeba když jsme lepili reklamy na plochu). Celé mistrovství se četou nesla příjemná, vtipná a nekončící rivalita mezi Ostravou a Prahou, resp. mezi jejími zástupci a obyvateli. Někteří ji nesly tak, jak byla myšlena (jako legrace), jiní hůře. Byť nemám moc paměť na jména, ale srandičky zvláště s Tomášem, Karlem, Michalem, Jardou aj. byly jediným možným způsobem, jak se odreagovat a taky si trochu šampionát užít.

Další samostatnou kapitolou byly příchody na hotelovou recepci v nočních či ranních hodinách. Od prvních dní nebylo možné koupit cokoliv kdekoli jinde než na recepci našeho hotelu. Baby si pozdní nákupy opravdu užíval, slečny recepční se každý den červenaly, my s Martinem se smíchy za břicha popadali, a Baby, Baby si kupoval hořké polomáčenky (ty červené).

dsc00173.jpg

Suverénně největší legraci jsme ale zažívali s, nejdříve narozeným, pomocníkem na ploše - Sváťou. Sváťa, který nám dovolil říkat mu "Kendy", nevím proč, byl nejakčnějším pracantem. Byť se po něm jeho práce musela předělávat, jeho vitalita a slovní projev brala mladším ročníkům slova z úst. Je sice pravdou, že když měl Sváťa směnu u výtahu, schrupnul si, ale když se tahaly těžké ohrádky, byl opět v přední linii. Upřímně doufám, že až já budu v jeho věku, budu moci běhat a tahat věci stejně tak lehce, jako Sváťa – ostravský matador.

V pátek večer, sedmnáctého, nám ředitel N. Endal (Enží) uspořádal raut ve V.I.P prostorách na hale. Jídlo, ale hlavně pití zdarma upoutalo pozornost mnohých natolik, že v sobotu přicházely davy dobrovolníků do haly společně s bolestmi hlavy a plovoucími žaludky. Čím to bylo, si vydedukujte sami. A byť se nás Ostraváci snažili nalákat na Stodolní mnohokrát, raut bohatě stačil i otrlým Slezanům (zdar kluci). Ještě, že se v sobotu hrálo až odpoledne.

Jinak o víkendu už byla pohodička. Hrálo se prakticky na pár stolech, v neděli na jednom televizním. Přítomna byla i internetová televize, jejíž vysílání jste mohli zdarma sledovat. Česká televize měla v ČEZ Aréně trio komentárů (Bauer, Šumbera a třetího si nepamatuji) a 4 experty, spolukomentátory (Panský, Sviták, Roubalová-Pelikánová, Orlowski).

Po finálovém vítězství T. Bolla, slavnostním vyhlášení a zakončení šampionátu, mohla nastoupit jednotka rychlého sklizení haly dle předem daných instrukcí od Martina, mi mu teď říkáme "Marťo". Tak mu totiž říkal šéf dobrovolníků – Marián Hájko, který si Babyho natolik oblíbil, že ho osobně "pozval na prázdniny". Hala byla sklizena v rekordním tempu, taraflex smotán dle metodiky Davida do úhledných rolí. V pondělí se pouze naložil náklaďák Jooly, a razilo se domů svazovým Vivarem.

dsc05815.jpg

Zapomněl bych zmínit naši výpomoc u stánku Jooly, která materiálně zabezpečovala ME v Ostravě. Dosti si nás oblíbili, staří známí, z MEJe v Praze, Rade Markovic a Achim Kraemer. S Babym jsme hlídali stánek, tahali věci do Skyboxu, a tak vůbec, co bylo třeba. Domluvil nám to Martin.

Po příjezdu do Prahy a rychlém vybalení jsem si šel na 13 hodin dát šlofíka, abych si alespoň zlehka vyrovnal spánkový deficit. Zatím nejvíc mě z ME potěšila pochvala od předsedy jakési technické komisu ETTU, který se více než pochvalně vyjádřil o pořádku a práci technické čety na hale. Zejména ho prý zaujaly perfektně srovnané ohrádky během celého turnaje. To potěší, když se vám chce hrozně spát a padáte na hubu, ne?

Tak to bylo ME v Ostravě. Něco mě na tom překvapilo příjemně, něco naopak – jako ostatně vždy. Třeba se podívám příští rok na veterány do Liberce, a budu tak mít zkompletovanou sbírku MEJ, ME a MEV, to se ukáže. Díky ti Ostravo. Na závěr jednu povzbuzující zprávu pro kamarády v Ostravě: "Fakt si myslím, že i přes tu ostudu v poháru, Baníček letos nesestoupí."

That's all folks.

dsc05829.jpg

Velka_cena_Prahy_logo_mensi.png