Pohodička a klídeček

Období před letošním turnajem našeho oddílu, Velkou cenou Prahy, bylo pro mě dost zvláštní. Nějak jsem se zvlášť na turnaj netěšil, jako tomu bylo v letech minulých. Proč? Ani nevím. Možná proto, že vize, od pátku do neděle sedět v rozpálené hale na Oáze a ťukat do počítače číslíčka a prosit tiskárnu, aby tiskla tak jak jsem si přál a ne jak jsem jí zadal, mě moc nelákala. A to pochopitelně za neustávajících dotazů ohledně časů, míst a soupeřů většiny účastníků, rodičů a trenérů.

Po tomto víkendu už ale vím, jak vypadá pohodový velký mezinárodní turnaj.

Když mi Martin v pátek po poledni několikrát volal, chtěl vědět, kdy dorazím, neměl jsem moc chuti někam jezdit. No, ale už jsem mu to slíbil – tak jsem sbalil počítač, myšku, tiskárnu, fotoaparát, nůžky, papír do tiskárny a razil pln obav na Oázu. Na místě jsem byl akorát po zahájení turnaje. Jaké bylo moje překvapení, když u stolku rozhodčích stál samotný Martin. V rychlosti sobě vlastní jsem vybalil techniku a turnaj začal nabírat obrátky.

Prakticky celý třídenní turnaj šlapal jako dobře namazaný stroj. V podání Martina, jeho geniálně vymyšleného a připraveného časového plánu, se pořád hrálo, co se dalo, volných stolů bylo tak akorát na rozpinkání později hrajících hráčů a hráček. Tato bezchybná příprava byla rozhodujícím faktorem pohodového průběhu turnaje. Všichni věděli, kdy, kde a s kým hrají, měli to vytištěné. I když byli tací, kteří raději než ke stěně u vchodu z haly chodili ptát ke stolku rozhodčích, přesto časový plán vydržel, obstál a tak u direktoriátu turnaje panovala pohoda.

DSC05016.JPG

Nejdelším a "rozhodujícím" dnem byla sobota. Jelo se od rána do večera. Dopolední klídek proběhl ve znamení základních skupin jednotlivců, od odpoledne do večera se dohrávala družstva o konečná umístění. Nevyhnutelnou, ale přiměřeně malou dávku stresu jsem si užil na konci dne, když celá hala čekala na moji tiskárnu, než dotiskla poslední diplomy. Po vyhlášení výsledků družstev nastala chvíle na přestavbu haly. Dílem okamžiku se v hale složila polovina stolů.

DSC05494.JPG

V neděli se už jen dohrávali jednotlivci KO systémem. Opět bylo vše od Martina nalosováno, připraveno, a tak nebyl problém. Na každé straně haly stálo v řadě pět stolů. Finále většiny kategorií se hrála na dvou center-kurtech uprostřed. V průběhu turnaje nás párky s hořčicí zásobil (z místního zdroje) rychlík Mivoj. Naše pohoda se zjevně přenesla i na něj. On ji postupně během turnaje šířil dál, akorát ty párky vždycky vychladly. Po slavnostním vyhlášení vítězů v soutěžích jednotlivců se hala dočista vyprázdnila. Zůstali jen největší pracanti, aby pomohli uklidit a přestěhovat vybavení zpátky do Modřan. Osobně si myslím, že jsme stěhování stihli v rekordním čase, jak na hale, tak u nás.

DSC05213.JPG

Už jsem těch turnajů pár zažil, a můžu subjektivně posoudit, že tak pohodový mezinárodní turnaj s takovou účastí a s tak nepočetným organizačním týmem jsem ještě nezažil. Piece of cake! Díky určitě patří Lucce Růžičkové, Davidovi a Filipovi Zahrádkovým, Honzovi Žydelovi a také našim malým stolním tenistům, kteří přidali ruku k dílu, aby mohl turnaj být takovým, jakým je.

Thank you.

See you next year.

DSC05385.JPG

Velka_cena_Prahy_logo_mensi.png