JAK JSEM VIDĚL MEJ V PRAZE 2009

Jednoduchá otázka, na kterou fakt těžko hledám odpověď. Hnedka na začátku upozorním na jedno, z pingpongu jsem toho moc neviděl až na finále juniorů. Jinak se mé vyprávění bude týkat vesměs zákulisí, přípravy a průběhem mistrovství. Bylo to perných necelých 14 dní, po kterých jsem si já, a nejsem sám, zhluboka vydechl - hurá je to za námi. Ale popořádku:

Asi jsme si všichni zvykli, že když se koná nějaká stolnětenisová akce v Praze, my Slavojáci se jí účastníme minimálně jako pořadatelé či technická četa. Nejinak tomu bylo i tentokrát a to jsme ještě na pomoc zavolali několik neslavojáků, kamarádů, atd. MEJ pro nás začal vlastně už 7. července tuším, kdy jsme se sešli a začali něco málo připravovat (třeba ty prokletý tašky na Elizze). Den na to jsme se už pustili pořádně do práce s přípravou haly. Zejména pak montování ohrádek byla chuťovka, bylo jich na 500ks. Celý den jsme bojovali nejen se sebou samými, ale i s přísnými, doufám, že bezpečnostními, pravidly v O2 Aréně. Všichni jsme dostali akreditační kartičku, všichni a vždy jsme procházeli RTGéčkem a neustále jsme byli sledováni dokonalým kamerovým systémem. V pozdních večerních hodinách se technická četa pod vedením Martina mohla rozejít do svých domovů s hřejivým pocitem na duši, že se teda mistrovství hrát bude - 28 hracích stolů, 2 tréninkové haly (místnosti, chodby), odpovídající počet síťek, počítadel, stolků pro rozhodčí, stojanů na ručníky a také ohrádek bylo připraveno. Ještě že se o taraflex postarala parta kluků od Ipsalu v čele s Francouzem od Gerfloru a Luďa jim dělal překladatele.

Od 9.7. začalo být na hale rušno. Sice se zatím jen trénovalo a každá výprava měla určený svůj tréninkový čas a počet stolů, technická četa nezahálela. Dále se připravovala na oficiální začátek MEJe a přitom nám už začala i pořadatelská činnost. To vše opět a zase pod taktovkou Martina. 10. července se už konečně začalo hrát. Já osobně si z toho dne asi nejvíce pamatuju vskutku nádherné slavnostní zahájení, které při nácviku tak pěkně nevypadalo, ale o to bylo lepší. Zejména taneční vystoupení tria skvělých dancerů a také přenádherně zazpívaná česká státní hymna v podání Viktorky Žingorové se mi moc moc líbily, a nejen mně.

Následné dny MEJe mi začali všechny splívat, a to proto, že byli úplně stejné. Ráno do haly, večer nebo v noci z haly, pořád dokola. Jenom 2x se mi povedlo, že jsem se po ranní směně dostal už v 16.30h domu. Jinak nonstop. Martin je v tomhle ale daleko větší kabrňák, ten jel nonstop opravdu nonstop, furt, immerwähre. Skoro už jsem měl o něj na konci druhého týdne strach, ale on je zkušenej mazák a dobře ví, kam až může zajít. Bohužel, neví to každý.

Tak to šlo den za dnem, dokola a stále, než si nás Martin pozval spolu s Vítkem na posezení do V.I.P.u. Bylo to na začátku druhé poloviny šampionátu. Něco se dělo. Martin nás tam požádal, abychom si společně s Michalem Hájkem vzali na starosti úsek dopravy s tím, že budeme při ruce Michalovi a tedy už ne v technické četě. Všichni 3 jsme do toho spadli rovnýma nohama bez tušáka, co s tim. Postupně jsme si však práci, troufám si tvrdit, výborně rozdělili, navíc jsme ještě dostali posily, p. Braňku a Mika. Časem jsme si vybojovali i vlastní kancelář s notebokem a tiskárnou, což byl jistě krok správným směrem, takhle to mělo být už od začátku MEJe. Pěkně nám to klapalo, každý jsme věděli, co máme dělat, a nastalé problémy jsme operativně řešily ke spokojenosti účastníků. Také technická četa šlapala v pohodě na dvě směny až do konce.

V neděli po odehraném finálovém programu jednotlivců na nás všechny čekala zasloužená odměna Farewell party na Novotného Lávce v centru Prahy. Bylo to tam fakt super: jídlo, hudba, výhled, prostě paráda (viz. foto). Já tam dorazil poměrně brzo, ale ještě v tom parádním modrém pořadatelském tričku, který doma máme všichni v několika vyhotoveních. Když jsme si sedli, podíval jsem se na Růžu a optal jsem se, proč vypadá jako by šla na ples. Už nevím, co odpověděla, ale asi i kvůli tomu jsem se s ní dohodl na časově neomezené možnosti společného tance pod jistou podmínkou.

Po krásném večeru zbyl na nás úkol poslední: uklidit to. Trvalo to dlouho, my jsme však už dost zkušený tým a zvládli jsme to. Spíš, vy jste to zvládli, já stál a čuměl. Když jsem pak někdy kolem 20h večerní telefonoval s pí. Vašákovou s agentury zajišťující autobusy, řekla mi, že už i poslední výprava Kypru odjela, skončil i pro mě 52. Mistrovství Evropy junioruů a kadetů v Praze v termínu 10.-19.7.2009.

Pro mě to bylo krásných 14 dní, které nejdou popsat na pár řádcích. Díky za ně. Bylo to každopádně moc poučné, dost jsem se toho naučil.

 

Teď bych rád poděkoval pár lidem:

Martinovi - za důveru a nekonečnou trpělivost s mojí osobou,

Michalu Hájkovi - za výbornou spolupráci a taky za trpělivost,

Vítkovi Gaydošovi - díky tobě to dobře dopadlo, jezdils v noci i ve dne a ani kouskem slova sis nepostěžoval, i když si ETTU vymýšlelo hrozný věci,

p. Zdeňkovi Švábovi - za vlídná slova nejen ke mě, ale i k celé technické četě,

a taky díky moc Šmatlockovi, který mě nezabil, i když byli situace, kdy jsem si to zasloužil.

A aby toho nebylo málo, přidám pár historek či úsměvných situací (snad si vzpomenou ti, jechž se to týká):

  1. Nejen mě dostal a báječně pobavil p. Braňka, který do telefonu hlásil, že už má auto v garáži a on sám je na kříži (bůh ví, co tím myslel).
  2. Až do televize se dostal vražedný pohled Denči, která při slavnostních nástupech a vyhlášeních úsměvu a radosti moc nepředvedla.
  3. Báječně jsme si se Šmatlockem vyjednali jistou slevu u stánku s JOOLou, co na tom, že jsme při tom museli vypadat jak dva homelessové od Jiráskáče.
  4. Konečně jsem se pořádně naučil počítat anglicky do pěti, to když Mr. Roman Plese (ETTU) - borec mluvící asi šesti jazyky, nás "komandoval" při stavění showcourtů s papírovými ohrádkami. Nakonec prohlásil:"Sorry, my mistake".
  5. Díky už nevím komu, viď Martine, jsem na konci mistrovství obrdžel titul ministr dopravy, snad se toho rychle zbavím.
  6. Ohromně mě pobavilo, když jsem zaskakoval ve V.I.P.u, jak p. Botek hovořil se dvěma pány o sponzorech:"Pánové, naším hlavním sponzorem je teď Euro." Tak aspoň že nějakej.
  7. Petr Štefec je fakt borec - chlap k neutahání, a když navíc na něj Martin použije telepatii, a on přinese za 3 vteřiny to, co měl Martin na mysli, je prostě nenahraditelnej a nepostradatelnej. I Plese si ho chválil.
  8. Helča by mohla jít dělat bookmakera. Když jsme spolu seděli a koukali na finále juniorů, posílala německému reprezentantovi nějaký zvláštní druh energie, přičemž ještě byla schopna rozpoznat, kdo získá v následujícím míčku bod. Sice jí tip 2x z 12 bodů nevyšel, ale čísla do Sportky mi snad nadiktuje.
  9. Nejvíce překvapen jsem byl asi ve chvíli, když na mě promluvila naše kadetská reprezentantka Tamara Tomanová. Zvěsti kolující republikou o její nevýřečnosti jsou liché, osobně jsem se přesvědčil.
  10. Nakonec jsem si nechal hlášku Michala Hájka z Novotného Lávky, když jsem se ptal na řešení věcí kolem dopravy na poslední den odjezdů výprav, Michal mávl rukou a řekl jasně:"Se... na to!"

Díky všem!!!

Martinovi, Šmatlockovi a Simoně, Karlovi, Vítkovi, Pepímu, Babymu, Harymu, Luďovi, Zahrymu, Krtkovi, Růže, Denče, Týně, Petrovi, Janě, Hájovi, Vesovi, Míše, Vendy, Denise, Radce, Hudy, Uli, Báře, Kocimu, Honzovi a taky těm, na které jsem zde zapomněl (ta paměť).

 

 

Velka_cena_Prahy_logo_mensi.png