Rozhovor s Martinem z časopisu Stolní tenis

Šanci dostanou všichni

 

Uvidíte ho takřka na každé mládežnické akci v České republice, pokud to lze vůbec fyzicky stíhat. Fukcionaří ve stolním tenise už od patnácti (!) let, a tak je nyní ve svých 36 letech věkem sice mladík, ale v našem sportu skoro zasloužilý kmet… Pocházím z městečka, kde jeden funkcionář dělal sekretáře místním házenkářům neuvěřitelných 63 let. Martin Linert (nar. 7.7.1972) už má za sebou třetinu jeho rekordu, a to mu je teprve šestatřicet... V redakční křeslo se proměnilo křeslo v jeho kanceláři v Základní škole Rakovského v Praze - Modřanech. Po páteční osmé večer už utichl klapot celuloidových míčků v oddíle pražského Slavoje, před pár hodinami skončil úspěšně turnaj nejmladšího žactva, ale postavené stoly v jedné ze tří tělocvičen čekaly na sobotu a další mládežnický turnaj. Kolik jich Martin pořádal, to už asi těžko spočítá, stejně tak lze jen mlhavě odhadnout počet hodin strávených tréninkem dětí nebo vůbec na čemkoliv s podtextem „stolní tenis“. Pokud byste hledali zapálenějšího člověka pro stolní tenis, nevím, jestli uspějete…

 

Protože se s Martinem delší dobu znám, a nyní jsem dokonce řadovým členem „jeho“ oddílu stolního tenisu Slavoj Praha, myslel jsem, že toho o něm vím dost. Ale z tohoto omylu mě vyvedl následující rozhovor. Jen podotýkám, že kdyby byl čas, tak jsme diskutovali o mládeži, Slavoji a vůbec stolním tenise dlouho do noci…

 

Martine, obligátní otázka na úvod. Jak jsi se dostal ke stolnímu tenisu?

 

„Jsem Pražák, ze Spořilova a tam bydlím do teď. Začínal jsem ve 13 letech. Když mi bylo deset, tak jsem musel ze zdravotních důvodů zanechat všech sportů a až za tři roky jsem se mohl ke sportování vrátit, i když s určitými omezeními. Můj kamarád začal hrát stolní tenis a tím mě k němu přitáhl. Ale ne že bych pingpong viděl poprvé v životě, to ne, protože s dvěma bratry Michalem a Radkem jsme jako malí kluci pinkali přes stůl v obýváku. Bavil mě v té době také fotbal, basket, prostě většina pro mě dostupných sportů. V žádném jsem sice nevynikal, ale líbilo se mně sportování jako takové.“

 

To už se však dostáváme pomalu k organizovanému sportování…

 

„Stolní tenis jsem s několika věkovými vrstevníky začal hrát v Sokole Spořilov u pana Speychala. Tréninky probíhaly v pátek a v neděli. Vím, že naši muži hráli tehdejší druhou, současnou první třídu Pražského přeboru. Musím říci, že se nám mladým nikdo příliš nevěnoval jako trenér, až později si nás osm až deset kluků vzaly na starost paní Pourová a Wimmerová, hráčky našeho oddílu. Stolní tenis mě hodně chytil
a vedle tréninků na Spořilově jsem chodil jednou týdně hrát ještě do herny Potrubí v Michli. To bylo v roce 1986 a o rok později jsem se zúčastnil také prvního soustředění, které pro nás uspořádal Sokol Spořilov společně s Lokomotivou Vršovice. Vzpomínám, že v této době jsem hodně společně trénoval s Milošem Koděrou, současným hráčem Sokola Michle. Stále však nešlo hovořit o nějakém organizovaném tréninku, nebo že by nám někdo vysvětlovat techniku úderů. Ale byli jsme spokojení, hráli jsem soutěže, také za muže, turnaje.“

 

Ale jak se to přihodilo, že už po dvou letech jsi se vedle hráče dorosteneckého věku stal také funkcionářem a později trenérem?

 

„Skončil jsem základní školu a začal chodit na střední zdravotnickou školu na Alšově nábřeží. Jsem totiž vystudovaný zdravotní laborant. Protože jsme měli v oddíle problémy s dojednáváním zápasů, tak už jsem od svých patnácti chodil na sjednávání utkání a o rok později jsem začal pomáhat jako asistent trenéra v přípravce kroužku na Základní škole Jižní. Když mně bylo sedmnáct, došlo ke sporům v Sokole Spořilov mezi jednotlivými oddíly a vedení nás zrušilo. Do poslední chvíle jsem jako 17letý kluk bojoval za zachování stolního tenisu, leč marně a v roce 1989 oddíl zaniknul.

Co teď? Rok a půl jsem trénoval děti z druhé až čtvrté třídy. Nám vyhozeným klukům ze Sokola Spořilov bylo patnáct až sedmnáct let. Tak jsem se pokusil o založení nového oddílu, ale to dost dobře nešlo vzhledem k našemu věku. Ale protože jsem chodil na sjednávání, tak jsem se znal s funkcionáři mnoha klubů. Dohodnul jsem se s tehdejším trenérem Slavoje panem Pavlem Hortem a přešli jsme já, můj brácha Michal a ještě jeden kamarád k němu do klubu.“

 

Tak jsi se stal v roce 1989 slavojákem, kterým jsi dodnes. Tehdejší Slavoj ale sídlil jinde než dnes a teprve ho čekala řada změn...

 

„Což jsem samozřejmě v té době nemohl tušit. Slavoj měl hernu v Haštalské ulici (pozn. aut.: předválečná herna Roxy). Stály tam dvě tělocvičny nad sebou. Pro mě a kamarády to bylo šťastné rozhodnutí přestoupit do Slavoje. Fungovaly tam dvě tréninkové skupiny, jednu vedl Pavel Hort a druhou Ivo Hugr, který byl současně šéftrenérem Tréninkového střediska mládeže. My jsme se začlenili do skupiny pana Horta. Později mně Ivo nabídnul, abych pomáhal s trénováním malých dětí. To jsem dělal jednou týdně, ale současně jsem stále pokračoval s kroužkem ve škole na Spořilově. Potom se ukázalo, že to nemohu všechno stíhat – moje škola plus tréninky dětí na Spořilově a v Haštalské a také můj trénink. Začal jsem se věnovat jen tréninku ve Slavoji, od pěti do sedmi jsem pomáhal jako sparingpartner s malými dětmi a potom jsem sám trénoval s dospělými.“

 

Jenže na slavnou hernu Roxy už mohou dnes stolní tenisté jen vzpomínat. Přišla revoluce, restituce a finančně výhodnější sporty pro nové majitele jako je thajský box nebo squash…

 

„Ještě předtím, než jsme definitivně hernu v Haštalské opustili, jsme kvůli rekonstrukci přešli na dva roky do herny Sportovní haly v Holešovicích. Vrátili jsme se zpět s tím, že jsme dostali spodní tělocvičnu v suterénu a hlavně díky Ivošovi Hugrovi vznikla tehdy asi nejkrásnější herna stolního tenisu v Praze. Zvyšováním nájmu jsme se museli posunout o patro výše a naší hernu obsadil thajský box. Postupem času jsme byli vytlačeni úplně a stolní tenis vystřídal squash.“

 

Ale tak úplně na ulici se pingpongový Slavoj v roce 1998 neocitnul. Přestěhoval se do základní školy ve Stodůlkách a Ty jsi se objevil v Modřanech…

 

„Už v době po návratu z Holešovic do Haštalské jsem začal od roku 1992 trénovat tady v tělocvičně školy Rakovského. Jak k tomu došlo? Po maturitě jsem začal studovat medicínu a načas jsem dost významně musel omezit pingpongové aktivity. Když jsem se na vysoké škole adaptoval, tak jsem znovu věnoval hodně času stolnímu tenisu a vlastně jsem se už stal trenérským asistentem Ivoše Hugra. Jenže jsem se chtěl sám trenérsky realizovat a využil jsem nabídky vedoucího oddílu Orionu pana Krejsy, který potřeboval pomoc s mládeží. Ze začátku jsem tady trénoval jednou týdně, později dvakrát týdně, na jaře jsme chodili s dětmi dvakrát týdně ven dělat fyzičku. Ještě více jsem se utvrdil, že tato práce mě baví. Je zajímavé, že z této první skupiny asi dvaceti dětí vyrostli úspěšní stolní tenisté Honza Urbánek a Zuzka Spěváková.“

 

Od počátku tady v Rakovského jsi byl na tréninky sám?

 

„Ne tak docela, pomáhal mi brácha. Také jsme nabídli dětem tréninky o víkendech v Haštalské. Přidali se s pomocí náš současný hráč divize David Pospíšil, jeho bratr Ota, Petr Novotný. Zdejší podmínky se vytvářeli postupně tak, jak narůstal objem času, který obsazovali stolní tenisté v tělocvičnách. Po prvním roce jsem udělal další nábor a z ročníků 1993 vyšel například Jirka Šmatlák, opora naší současné II. ligy mužů. Už to byl široký záběr a to asi hodně ovlivnilo mojí lékařskou kariéru. Musel jsem opakovat kvůli jedné nesložené zkoušce třetí ročník a v té době jsem si znovu uvědomil, že mě pedagogická práce s dětmi naplňuje, bral jsem ji jako tvůrčí práci. Ne že by doktořina toto také nesplňovala, ale více mě bavilo tato činnost a po čtyřech letech strávených na medicíně jsem školu ukončil. Podařilo se mi dostat se na přírodovědeckou fakultu, učitelský obor biologie, chemie, ale po roce jsem se rozhodl studia zanechat. Měsíc nato jsem dostal nabídku na ZŠ Rakovského učit tělocvik a matematiku. Od roku 1996 tedy učím a trénuji. Učím, co je potřeba, třeba letos na druhém stupni kromě tělesné výchovy také paradoxně chemii.“

 

Předpokládám, že v průběhu trenérské práce jsi si musel zvyšovat odbornou kvalifikaci.

 

„Hlavně s ní vůbec začít. Trenérskou licenci D jsem začal studovat 17. listopadu 1989. Proto mám toto datum spojené nejen se změnou politických poměrů, ale především s oficiálním začátkem mé trenérské kariéry. V současné době mám trenérskou jedničku. Jsem rovněž rozhodčím licence A, i když teď kvůli zaneprázdněnosti ji mám propadlou.“

 

Většinou je to v mnoha oddílech tak, že ho táhnou jeden, dva lidi…

 

„Také jsem se dostal do situace, kdy už nešlo jedním člověkem zabezpečovat všechny tréninky. Navíc naše odchovankyně postoupily do divize, a tak se objevily oddíly, které nabízely děvčatům, že mohou u nich hrát ligu. Mojí snahou je vytvořit hráčům, kteří se u nás dostanou na určitou úroveň, aby měli možnost hrát soutěž odpovídající jejich výkonnosti v našem klubu. Pokud to jde. Pokud ne, tak nemá cenu bránit jít za lepšími podmínkami. Jsem klubista a do poslední chvíle se snažím odpovídající podmínky vytvořit.

Výrazněji proto situaci ovlivnila skutečnost z roku 1998. Můj kolega z tehdejšího výkonného výboru pražského svazu Petr Bohumský dělal trenéra žen ve Stavební fakultě a přišel s nabídkou, aby družstvo žen přešlo do Slavoje. Pro mě to byla zajímavá nabídka, protože jsme získali hned první a druhou ligu. Přišly hráčky jako Olina Kudrnová, Radka Kaba, Katka Běhalová, Lenka Počtová, Karolína Švandová, Andrea Vaková, Petra Morávková a další. Dvakrát týdně vedl tréninky Petr Bohumský a na ně chodili i dorostenci a mladší hráči. Ti tak tedy měli možnost si zatrénovat i s dospělými. Myslím si, že to byl důležitý mezník v historii klubu. Zařadili jsme se mezi nejsilnější oddíly v Praze a začalo se říkat, že jsme především ženským oddílem. Je sice pravdou, že jsme se holkám věnovali a vychováváme stále další a další hráčky, ale tento dojem je způsoben tím, že jsme jeden z mála oddílů v Praze, který nabízí ženám odpovídající podmínky.

Ve stejné době jsme získali druhou ligu mužů od Olympu, ale nikoho z hráčů. Chtěl jsem původně tuto soutěž pro naše mladé stolní tenisty, zvláště Honzu Urbánka, ale on právě přestoupil do KT Praha, a tak jsem ligu na dva roky přepustil Stavební fakultě, za což jsem získal na rok divizi. Po dvou letech jsme soutěž, v té době již třetí ligu,získali zpět a od té doby patříme mezi ligové týmy i v mužské kategorii.“

 

Ve 22 letech jsi se stal předsedou komise mládeže pražského svazu, což odpovídalo Tvému trendu všude být věkově hodně brzo…

 

„Dá se to tak říci, i když mým cílem to prvoplánově tak nebylo. Prostě to tak přišlo. V roce 1994 jsem se stal člen komise mládeže a rovnou jejím předsedou a tedy i členem výkonného výboru PSST. Pro mě to byla příležitost k získání dalších funkcionářských zkušeností, které jsem čerpal od tehdejších členů vedení pražského svazu pana Trpky, Rubeše, Chyby, Barona, Ivana a Pavla Kadlecových. Kromě mě tam mladou krev tvořili Petr Bohumský, Aleš Truhlář a po něm Radim Novák.“

 

Na přelomu tisíciletí už byl Slavoj jedním z nejsilnějších pražských klubů, alez povzdálí to vypadalo, že dochází k příliš mnoha změnám.

 

„Docházelo vlivem různých okolností. Když Petr Bohumský musel přestat trénovat kvůli pracovním povinnostem, převzal jeho práci Radim Novák. Kluky vedl Petr Novotný, mladší holky trénovaly Katka Běhalová a po ní Andrea Vaková. Později skončili Radim a Andrea, ale angažoval jsem Pavla Lopochu, pomáhala Ilona Veletová a další.“

 

V Praze začalo v roce 2001 pracovat Sportovní centrum mládeže v herně Factory Pro na Smíchově s trenéry Miluší Kocovou a Jindrou Panským. Bohužel, jeho životnost byla necelé dva roky. Jak v té době byl ve středisku zaangažován Slavoj?

 

„Tím, že jsme tam měli naše hráče Hanku Hudečkovou, Ondřeje Hyršla a Matěje Urbánka. A měli jsme šanci, že by se tam mohli dostat další mladí stolní tenisté Slavoje. Já jsem bral středisko jako velmi pozitivní věc a do poslední chvíle jsem bojoval za jeho fungování, byť pod hlavičkou pražského svazu. Nabízel jsem, když SCM muselo opustit Factory Pro, že je možné přemístit tréninky k nám. Výsledkem bylo, že středisko chvíli působilo na Lužinách, ale pak se zrušilo. Připadalo mně špatné, aby výsledky přišly vniveč a chtěl jsem, aby SCM pokračovalo při Slavoji. Bohužel, kritéria se nám nepodařilo splnit, protože někteří hráči by museli dojíždět. Přesto u nás děvčata, jako např. Martina Kirchmanová, Míša Rohlíková nebo Vilma Častová, o které jsme měli pro SCM zájem, trénovala do konce sezóny. S tímto torzem původního střediska sem přešla Miluška Kocová a k nim se do tréninkové skupiny připojili i někteří naši lepší kluci a holky.“

 

A věhlas Slavoje jako bašty mládežnického stolního tenisu se šířil i za hranice Prahy…

 

„Ve stejné době začala Andrea Štěpánková v rámci své trenérské praxe pořádat u nás dvakrát týdně tréninky jakéhosi výběru Prahy a Středočeského kraje. Začaly sem jezdit Lucka Lupínková, Jana Kloučková, Blanka Šimonovská, Magda Choutková, Bára Schwarzová, Kamila Kodýtková. S nimi trénovaly naše hráčky Hana Málková a Kristýna Koubová. Tato skupina později vytvořila jádro ženského Slavoje na další roky. Všechny jmenované hráčky postupně přestoupily do Slavoje a trenérsky je převzala Miluška Kocová. V té době trenérsky působili Miluška Kocová s ženskou složkou, Pavel Lopocha s dorostenci, Andrea Štěpánková se žákyněmi a Petr Novotný
s mladšími žáky. Z ekonomického hlediska to byly velké oči, ale postupem času se vše konsolidovalo podle finančních možností. Nyní trenérské jádro tvořím já a Miluška, zatímco já vedu přípravku a pomáhají mně s ní Honza Poledne
a  hráči áčka Jirka Šmatlák a Honza Kubát, tak Miluška vede tréninky A-družstev. Ono se to ale prolíná a nic není striktně dané, ty budeš trénovat s tím a ty s oním.“

 

Vedení ČAST slíbilo, že prostředky ze zvýšení registračních poplatků se věnují na zřízení tréninkových center mládeže v každém kraji. Nezasloužil by si právě Slavoj takové TCM v rámci Prahy?

 

„Pokud by mělo vzniknout, tak na základě spolupráce mezi námi a Kotlářkou, kde pracuje Sportovní centrum mládeže. Klasické středisko má svého trenéra. My máme v oddíle určité trenérské zabezpečení a v okamžiku, kdy bych měl dávat k dispozici třeba dvakrát týdně našeho, tedy námi placeného trenéra, k vedení tréninku střediska místo Slavoje, je otázkou, zda by to nebylo proti zájmům oddílu. Kdy by naše děti neměli možnost dobře a v dostatečné míře trénovat. Když už takové centrum, tak by v něm měl pracovat trenér nezávislý na klubu. Souhlasím s tím, že by měla vzniknout krajská TCM s podporou ČAST. Druhá věc je podpora, která byla v současné době odsouhlasená (pozn. red.: pro Královéhradecký kraj a Vysočinu). To mně přijde nespravedlivé. Nejprve by měla být vypsaná kritéria pro vznik a fungování. Jednotlivé krajské svazy by měly mít možnost se k nim vyjádřit a případně podat žádost o zřízení. Nyní dvě střediska najednou z ničeho nic dostala podporu jen proto, že existují. Také mohu říci, že u nás v hlavním městě funguje výběr Prahy, který má pravidelné tréninkové kempy. Zúčastňují se jich nejlepší hráči, tedy nečlenové SCM, v kategoriích mladšího a staršího žactva. V loňském roce měli takřka pravidelně jednou měsíčně dvoudenní soustředění pod vedením trenérů M. Kocové a P. Kauckého. Myslím si, že ačkoliv se nenazývá krajské TCM, tak na stejném principu funguje. To neříkám proto, že my v Praze bychom měli dostat dotaci taky. To samé může na podobném principu fungovat i v jiných krajích, zas tak podrobné informace nemám. Třeba obdobně pracují ve Zlíně, Ústí nad Labem, Mostě, Litoměřicích a jinde. Jenom nikdo nedefinoval, že se budou jmenovat krajské TCM… Teď je otázka, zda Praha v současné době nemá nárok na podobnou podporu jako zmínění dvě TCM, protože splňujeme stejná kritéria.“

 

Jaké je tvoje sportovní krédo?

 

„Soutěže nepovažují za cíl, ale za cestu někam dál. Relativně člověk jako trenér může zvažovat, co je pro něj důležitější: zda družstvo vyhraje první ligu nebo dostane některé hráče do reprezentace. Občas to může jít proti sobě. Jestli za každou cenu se budeme snažit získat co nejvíce titulů přeborníků Prahy nebo jestli se některých akcí někteří jednotlivci nezúčastní a soustředí se na výkonnostně vyšší turnaje. Nevidět sportovní výsledky krátkozrace.

Někdo nám vyčítá, že u nás máme hráče, kteří přišli z jiných klubů a těžíme z toho. Já s tím nesouhlasím. Vezměme si extraligové družstvo žen. Hana Hudečková přišla sice z Odolene Vody, ale je u nás od věku mladší žákyně. Sestry Veselé jsou sice odchovankyně Braníku, ale potom s nimi trenérsky pracovala v Nuslích Miluška Kocová a po odchodu do zahraničí k nám chodily trénovat. A pozor, jsou to modřanské rodačky. Dáša Blašková z Prachatic měla sama zájem u nás hrát a je tady na hostování. Dnešní druholigové družstvo mužů tvoří tři naši odchovanci (Jirka Šmatlák a bratři Kubátové) a Vít Gaydoš ze Sparty, který na Slavoji již delší dobu trénuje.“

 

Hospodaření klubu je určitě každoročním oříškem.

 

„Náklady na provoz jsou obrovské a získané prostředky směřujeme hlavně do tréninku. To, aby hráči dostávali peníze za hraní, je na posledním místě. Na to prostě nemáme. Před několika lety jsem stanovil filozofii, že naší hlavní nabídkovou devízou je kvalitní trénink. Před čtyřmi roky jsem rozjel projekt tréninku dětí na okolních modřanských školách a nyní máme kolem 60 dětí ročníků 1995 až 2002. Celkem chodí do Slavoje hrát stolní tenis kolem 120 dětí, některé už jsou registrované a některé asi nikdy nebudou. K tomu připočítejme, že další tréninkovou skupinu má Ivo Hugr ve Stodůlkách.  Dáváme šanci všem, tedy i těm, o které by kvůli věku nebo výkonnosti v jiných pražských klubech zájem neměli. Někdo trénuje denně, někdo jednou týdne a spíše pro zábavu a chuť si zasportovat. Takže nesouhlasím s hořekováním, že nejsou děti a nechtějí hrát stolní tenis.“ Vladimír Slobodzian


pozn. Článek byl uvěřejněn v časopise STOLNÍ TENIS č. 11/2008, za možnost jeho publikování i na našich stránkách děkuji jeho autorovi Vladimíru Slobodzianovi. Admin

MCR_Teplice 2019 banner.png